NEVYTVÁŘEJTE SI DOMNĚNKY!

Volala mi kamarádka. Už z tónu jejího hlasu bylo jasné, že se něco stalo. Něco, co ji vyvedlo z míry.

„Co se stalo?“

„Ale nic…“

„Prosím tě, nepovídej. Vždyť to slyším, že nejsi v pohodě. Tak co se stalo?“ zopakovala jsem svoji úvodní otázku.

„Nezavolal,“ řekla a já jsem cítila, jak se její sebevědomí, při vyslovení toho slova, propadlo hluboko do propadliště dějin.

„Počkej, a co se stalo?“ nenechala jsem se tím vyvést z míry.

„No, byli jsme domluvený, že půjdeme na rande a on mi měl zavolat a nic.“

„To přeci ještě nic neznamená,“ řekla jsem a myslela to naprosto vážně.

Hlavou mi v tu chvíli prolétly všechny ty vzpomínky na „nevydařené“ schůzky, na různá nedorozumění, která někdy až krutě zamíchala životy lidí, jichž se týkala.

Říká se, že jeden obraz řekne víc než tisíce slov.

Proč tedy v dnešní moderní, technologicky vyspělé době zažíváme ty největší problémy právě v komunikaci?
Proč nám rychlé smsky neusnadňují život? Proč nám ho naopak mnohdy stěžují?

Nemůžeme očekávat od druhých, že budou přesně naladěni na naše emoce, na naše vnímání světa, na naši realitu. Nemůžeme po druhých chtít, aby skrze jednu zprávu složenou jen z pár slov, pochopili to, co se snažíme říct.

Už jen taková drobnost jako se stala jedné mé kamarádce. Někdo sháněl telefonní číslo na jejího muže. Byly jsme společně zrovna na jednání a tak nebylo možné řešit situaci jinak, než poslat smsku.
Dotyčný se ptal, jak by mohl sehnat číslo na zmíněného manžela a kamarádka mu v rychlosti odepsala: „Vy blbě.“
Během chviličky přišla odpověď, kde se onen muž velmi rozčilen dožadoval omluvy. Nechápaly jsme proč? Až po chvíli nám to došlo. Zpráva byla bez diakritiky a pán si to vyložil po svém, tedy „Vy BLBE.“
Samozřejmě, že to ukazovalo na jeho vlastní sebehodnotu. Na jeho sebevědomí. Člověk vědomý si své vlastní hodnoty by o sobě jako o BLBCI nepřemýšlel.

Ale vraťme se zpátky k mé kamarádce a její schůzce.

„No, víš, já už ani vlastně nemám chuť někam chodit,“ snažila se nalhat sama sobě.

„Nenech se tou situací stáhnout dolů. Nechceš tam jít, protože se cítíš nejistá. Protože nevíš, jestli by o tebe měl vůbec zájem. Začínáš uvažovat ve svých starých, zaběhnutých modelech. Používáš model, kterého jsi se, chtěla zbavit. Teď máš příležitost a můžeš se podívat na celou situaci s odstupem.“

„Když já nevím…“

„Jak víš, že to není jen nějaké nedorozumění?! Jak si můžeš být jistá, že neztratil tvoje číslo, že se něco nestalo? Že třeba jen nestíhá nebo někde do někoho naboural a teď to musí řešit?“

„Měl zavolat a nezavolal. Nevím, co bych s tím měla teď dělat. Připadám si zase jako blbec!“

Změnit staré, zaběhnuté dráhy uvažování je pěkná fuška.

„Napiš mu. Buď bude rád, protože omylem vymazal smsku s tvým číslem, nebo se prostě neozve a pak budeš vědět, že to byl chlap, který nestojí za to, abyses tady trápila.“

„A není to trapný?“

„Není, proč by mělo být? Takhle tady jen budeš sedět a ujišťovat se v tom, že jsou všichni chlapi stejný. A to vážně nemá cenu.“

„Já ani nevím, co bych mu měla napsat. Napadá tě něco?“
zeptala se s jistou nadějí v hlase.

„Napiš jen, jestli se něco nestalo a zda dnešní večer platí? Nic víc není potřeba.“

„Tak jo, já to udělám,“ odpověděla s obavou v hlase.

Vytušila jsem, co se jí asi tak honí hlavou a tak jsem hned zasáhla do jejích myšlenkových pochodů.

„Napiš jen to, co jsem ti řekla. Nic nedoplňuj! Znám tě a vím, že bys do toho začala něco přidávat. A to opravdu není potřeba. Buď s tebou jít chce, nebo nechce. Nic víc v tom není. A když nepůjde tenhle, půjde jiný. Svět se nezboří.“

„Dobře, udělám to tak. Děkuju.“

„Neděkuj, napiš a pak mi dej vědět, jak to dopadlo.“

A hádejte, jak to dopadlo?

Za půl hodiny mi volala z autobusu, „že už teda jede“.

Chcete vědět, proč se neozval?

Chudák už nervózně čekal půl hodiny v restauraci, když mu přišla zpráva od ní, zda dnešní večer platí a jestli je všechno v pořádku?

Zavolal.

Během chviličky si vysvětlili drobné nedorozumění, díky kterému málem přišli o velkou část sebevědomí dva lidé.

Muž a žena, kteří se jen špatně domluvili.

On byl přesvědčený o tom, že má čekat v sedm hodin v restauraci a ona čekala na ujišťovací hovor v sedm hodin, že večer platí, ve svém bytě.

Někdy se prostě jen špatně pochopíme.

Není v tom žádný zlý úmysl. Proto je potřeba, abychom si vždy všechno, co se nám nezdá, čemu úplně nerozumíme, nebo v čem nám není dobře, vysvětlili.

Je to jednoduché a přesto to spoustu z nás neumí. Tápeme v tom. Stydíme se. Necítíme se v tom zkrátka komfortně. Ale chceme-li změnit svůj život, ať už v oblasti vztahů, nebo třeba v přístupu sami k sobě, musíme vystoupit z komfortní zóny a začít dělat věci, kterých se bojíme a do kterých se nám nechce. Jen tak můžeme ve svých životech něco změnit.

Jen tak můžeme žít život tak, jak si sami přejeme.

Nebojte se a najděte v sobě sílu mluvit o věcech, které nejsou tak úplně v souladu s tím, jaký život chcete žít. Přestaňte se bát a změňte svůj život.

S láskou

Daniela Bulířová – koučka úspěšných žen a specialistka na budování vnitřní síly.

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

  • Obebírat články

    V případě, že chcete dostávat naše články ihned po zveřejnění stačí vyplnit email :-)

  • Kategorie